Začátek školního roku je plný seznamů o desítkách položek – něco se musí koupit, něco se musí obalit, něco se musí zkontrolovat. Je tedy jasné, že občas člověk něco přehlédne nebo prostě přečte a zapomene. U mě to byl vodácký výlet.
Ve druhé třídě bych něco podobného nečekal. Co si pamatuju, tak my jsme ve druhé třídě maximálně házeli granátem na cíl, ale doba naštěstí pokročila a rafty jsou rozhodně větší zábava. Dcerka byla nadšená ještě více, tak jsem nakonec svolil i k tomu, že budu dalším aktivním účastníkem.
Moje vodácké zkušenosti by se přitom daly spočítat na prstech jedné ruky zasloužilého pracovníka na pile, ale vždycky byla možnost, že nás třeba bude hodně. Nebylo. Ani to, že jsem třídní učitelce napsal, že v případě havárie zachraňuji maximálně pádlo, dcerku a sebe, nebylo nic platné, a tak jsem se stal plnohodnotným námořníkem.
Důkladná příprava, v podobě sledování filmu Titanic, nakonec nebyla potřeba. Více než čtyřicet účastníků, dospělých i dětí, dostalo podrobnou instruktáž a šlo se na věc. Vešli jsme se na šest raftů a cesta k Olympii po řece Svratce mohla začít.
Na začátku jsem se bál, že se dostanu do lodi s nějakým ambiciózním rodičem, který bude požadovat maximální výkon, naštěstí se tak nestalo. Ony to obstaraly děti. Nedej bože, když jsme se přiblížili na dosah nějakému jinému raftu, frekvence pádlování pak gradovala. Také prvotní „fuj, já mám mokro v botech“ se velmi rychle změnilo na „jé, můžeme skočit do vody?“ Prostě si to užívaly se vším všudy, což je to nejdůležitější.
Dokonce jsme viděli i vodní faunu v podobě želvy, kterou bych tedy v těchto končinách nečekal. Vodní bitva se naštěstí nekonala, ale i tak jsme někteří vypadali jakože ano, protože občas člověk dostal spršku od kolegů v lodi.
Plavba utekla jako voda a po vysednutí a převlečení byla připravena neméně důležitá kulturní část. Někdo buřty opékal, někdo je jedl, někdo zpíval u kytary, ale myslím, že si to užili naprosto všichni. Děti samozřejmě nejvíc, protože to bylo jejich odpoledne. A vlastně i večer – aspoň tak usuzuji z věty „Táto, za tmy jsem ze školy ještě nešla a bylo to super!“
Bylo to super. Děkujeme!
Jiří Erlebach – rodič, „účastník zájezdu“